Veloklub lékařů českých

Veloklub lékařů českých jsme založili s kolegy z II. interní kliniky (Jan Bělohlávek, Alfred Hornig, Lubor Goláň, Josef Kořínek) a kolegy mimo kliniku, zejména Honza Tománek, Alex Kotěšovský a později Honza Malecha už v roce 2001. Cílem bylo dát formální rámec našim více či méně pravidelným cyklistickým výletům, závodům a bláznivým nápadům kolem cyklistiky.

Můj vztah k cyklistice je ale daleko delší. Jako kluci jsme byli na kolech vlastně pořád. Užili jsme si spoustu legrace, rodiče trápili dlouhými a zpravidla neohlášenými výlety do neznáma a sami se vztekali nad nekvalitou tehdejšího materiálu (zejména ráfky a klínky v klikách bylo něco, co opravdu průmysl před rokem 89 neuměl dodat v adekvátní kvalitě). Kolo jsem nikdy neopustil a můj velký zážitek znamenala možnost být účasten jako lékař zdravotní prohlídky závodníků Tour de France v roce 1995. Tehdy jsem pracoval v Paříži a přesvědčil svého učitele echokardiografie a přítele dr. Erica Abergela, aby na čas opustil práci i rodinu, a společně jsme se přesunuli do St. Brieuc, kde jsme díky jeho kontaktům měli k dispozici špičkový echokardiograf Hewlett-Packard a mohli vyšetřit víc jak 150 závodníků (mimo jiné i vítěze ročníku Miguela Induraina a tehdy ještě neznámého Lance Armstronga). Publikace, které z experimentu vznikly, patří k těm, které jsou citovány nejvíce. Samozřejmě mě zklamaly všechny ty skandály s dopingem, i přesto však zůstala Tour mojí srdeční záležitostí.

Kdybych měl jmenovat naše nejbláznivější kousky s Veloklubem, nemohu zapomenout na naši opakovanou účast na Author – král Šumavy, a to jak v její horské verzi, tak silniční. Velmi trhlým nápadem bylo jet silniční závod na tandemu s mojí ženou. První závod jsme jeli asi za tři týdny, co jsme tandem pořídili. Endorfiny v cíli za to stály, ale rozumné to nebylo. Nacvičovat během závodu jak se na tandemu jezdí vestoje, bylo opravdu bláznivé. O to více je podivné, že jsme se tam ještě jednou na dvoukole vrátili.

Velkou a opakovanou akcí Veloklubu byly naše výjezdy na rakouský Grossglockner. Jestli dobře počítám, jeli jsme od roku 2003 čtyřikrát. Vzpomínám si, že poprvé jsme vyjeli asi kilometr a zastavili se na krajnici. Koukali jsme po sobě navzájem a pak někdo konečně řekl, co jsme si všichni mysleli… tenhle kopec je tak strmý, že to přece nemůže být myšleno vážně… A bylo! Stoupání 1,283 výškových metrů na 12,9 km je opravdu pro amatéra (zejména pro amatéra s permanentní nadváhou) brutální, zvlášť v kombinaci s počasím (v dalších letech jsme jezdili z Brucku a to je celkem 1 814 m převýšení až na Edelweisspitze). Na Glockneru jsem zažil krásné počasí jen jednou, jinak ho i v létě znám s ledovým deštěm, sněhem a zimou kolem nuly. Přesto patří k mým vrcholným cyklistickým zážitkům. Nakonec jsme ho vyjeli i na tom bláznivém tandemu, který se nám nehezky odvděčil cestou dolů přehřátými ráfkovými hydraulickými brzdami Magura (zastaví sice lokomotivu, ale teplo přehřeje ráfek a plášť, ten se protočí proti ráfku spolu s duší – dojde k uříznutí ventilku a náhlému defektu). Ale přežili jsme a bylo to super!

Největšími akcemi Veloklubu byly výlety do Španěl, konkrétně do Dénie, kde jsme se snažili zachytit jaro v předjaří a ladit formu na léto a byli tam snad pětkrát. Osobně jsem nikdy nic nedoladil, ale kopce kolem pobřeží byly skvělé, rozkvétající ovocné sady, pasáže přes plantáže citrusů a vítr na náhorních plošinách a specifickou vůni začínajícího jara si budu pamatovat asi napořád. Ale nejskvělejší byli všichni, kdo s námi jezdili, nepamatuji si na jediný konflikt, jediné co mám v paměti jsou skvělí kamarádi. Náš pozdější výlet (2014) na Mallorcu byl taky výjimečný, musím zejména ocenit tamní obyvatele, kteří mají s cyklisty nesmírnou trpělivost a jsou mimořádně ohleduplní.

Veloklub sice v posledních letech není bůhvíjak aktivní, ale pořád si občas vyjedeme a všichni věříme v lepší příští… Kolegové z kliniky mi dali v roce 2019 znovu důvěru a delegovali mě do čela spolku, který, jak doufám, má to nejlepší před sebou.